Balkónová.

Zalila rýži, na kalhotky a triko si oblíkla kabát, našuchla kecky, a odstěhovala se s citronovým čajem (tedy tři plátky citronu, lžička cukru, a horká horká voda) jednou cigaretou a sirkama na balkón. Dívala se nikam, mračila se a měla smutné oči- jako dycky. Jako dycky. Pára z čaje se chovala uplně jinak než cigaretovej dým ale oba se snažili vyhýbat se padajícím  vločkám. Hustě sněžilo. Poté, co si to uvědomila a zadívala se na šedý nebe, rozdávající kila a tuny sněhových vloček, se její tvář pomalu vyjasňovala. Nakonec zbyl jenom úsměv a trošku nadvihnuté obočí. Uchechtla se, jen tak, sama pro sebe, potáhla si z cigarety a vyplazila jazyk do nebe. Chytala vločky, přivírala oči. Vyhlížela si ty největší a radovala se když se jí rozpustily na jazyku. Jé, tamtu, tamtu krásnou velkou! Už nebyl žádnej balkón, cigarety, citronovej čaj a zasněženej vnitroblok. Zbyla jenom ona a padající sníh. Nakláněla se nad tou nejkrásnější, největší, dál a výš. Vločka padala pomaly- celej svět zpomalil. Jak v jednom z těch fatálních momentů kvalitních filmů. Když se rozpustila, ona slastně přivřela víčka a splynula se sněhem v jedno. Padala a tančila, vznášela se a plula s chuchvalcami zamrzlé vody. Jí zbyl jenom ten nejkrásnější sníh a nekonečné bílo, a světu pár kapek krve a věc, jako důkaz začátků a konců reality.