Mám Hoffmanovo kolo a jezdím s ním nocí když mě plíce tlačí a nemužu se do nich vejít. Mám kolo a nemusím se dívat na cestu a nemusím šlapat jezdí samo a já si jen sedím a koukám na nebe jak hvězdy padají nebo si jen tak svítí. Na tom kole jezdím ulicema mezi barákama a mezi továrnama jezdím čtvrtí které už mužu říkat moje čtvrt. Nebo moje město. A stejně mám pocit že to není moje město že to není moje kolo. Nevlastníme se přeci.
Stojím ve Švandě před zrcadlem a proužky z trika se slívají a jak se slívají doluuu pomaly tak padám dozadu do temnoty a natahuju ruce za svým odrazem v zrcadle. Von ale nehybne stojí a dívá se mi do očí a já se dívám na neho a nehybne stojím a přitom padám dozadu. Tak co to je, vysvětlete mi to někdo.
Tlačí mě plíce. Vyndám cigáro z krabičky (kra-bič-ka jo?) a je mi líto že navzdory tomu že je tak krásná a mě se líbí moc mi je líto že na ní není kotva. Takový malichernosti. Tlačí mě plíce, nebo tak něco tam uvnitř, a to cigáro je tak TAK zkurveně těžký a udržet oči dívat se je tak TAK zkurveně těžký. Tak co to je, vysvětlete mi to někdo. Jsem tam a nejsem tam, jsem tam a nejsem tam. V hlavě mám krásně nakreslenej minimalistickej animák a V NĚM JSEM. Takže: jsem černobílá postavička co střídavě padá do temna, drží se na okraji propasti nebo sedí v teple a všude je bílo. Hele, jsem černobílá postavička v animáku, takže mužu všecko, žejo? (ale ne, sedíš ve Švandě a bavíš se s lidma tak se sakra soustřeď!) Tlačí mě plíce. Něco se děje a muž mě chytne za rukáv a dá mi pusu a realita mě vcucne jako vysavač a je to vlastně strašně fajn.
Mám svoje kolo a jezdím s ním nocí když mě plíce tlačí a dívám se jak hvězdy padají.
Stojím ve Švandě před zrcadlem a proužky z trika se slívají a jak se slívají doluuu pomaly tak padám dozadu do temnoty a natahuju ruce za svým odrazem v zrcadle. Von ale nehybne stojí a dívá se mi do očí a já se dívám na neho a nehybne stojím a přitom padám dozadu. Tak co to je, vysvětlete mi to někdo.
Tlačí mě plíce. Vyndám cigáro z krabičky (kra-bič-ka jo?) a je mi líto že navzdory tomu že je tak krásná a mě se líbí moc mi je líto že na ní není kotva. Takový malichernosti. Tlačí mě plíce, nebo tak něco tam uvnitř, a to cigáro je tak TAK zkurveně těžký a udržet oči dívat se je tak TAK zkurveně těžký. Tak co to je, vysvětlete mi to někdo. Jsem tam a nejsem tam, jsem tam a nejsem tam. V hlavě mám krásně nakreslenej minimalistickej animák a V NĚM JSEM. Takže: jsem černobílá postavička co střídavě padá do temna, drží se na okraji propasti nebo sedí v teple a všude je bílo. Hele, jsem černobílá postavička v animáku, takže mužu všecko, žejo? (ale ne, sedíš ve Švandě a bavíš se s lidma tak se sakra soustřeď!) Tlačí mě plíce. Něco se děje a muž mě chytne za rukáv a dá mi pusu a realita mě vcucne jako vysavač a je to vlastně strašně fajn.
Mám svoje kolo a jezdím s ním nocí když mě plíce tlačí a dívám se jak hvězdy padají.
