BAJ D VEJ,IDEM SA ZABIŤ.

Jsme nelogicky ohodňocováni, jsme křivě obviňováni, jsme křivě souzeni. Je na nás s předsudkami pohlíženo, jsme k smíchu a k lítosti. Jsme nešťastní a plní smutku a očekávání z nových dnů. Jsme unášeni upřenými pohledmi do zemí nadzemských a magických, unášeni do nekonečných rozhovorů. Běhá po nás mráz z poezie, z velké hudby, z oblohy a širého světa kolem. Mlčíme, mlčet se učíme a z dlouhého mlčení brečíme. Milujeme jídlo, ale rádi hladovíme. Hledáme vlastní svědomí mezi sedmero hříchama, mezi milionma zlých a dobrých skutků. Konáme rychle!hned!na místě!teď! Jsme šílení. Topíme se ve světě, ve vlastních myšlenkách, ve vlastních rozhodnutích a v /ne/napsaných slovech. Jsme všechno a nic.

Omlouvám se za (pro mě) nečekaně dlouhou blogovací pomlku, ale měla jsem (pořád mám) pokazenej počítač, a nějak se mi to nechtělo řešit.
(Nestává se vám že po pobytu /i krátkém/ na FB, vám křivka ukazující dobrou náladu prudce klesá?mě často, jsem vadná?/blbá otázka, jasně že jsem)